Kryvij Rih, Sumy, Kyjev. Zdá se, že od té doby, co začaly mírové rozhovory mezi USA a Ruskem, je bombardování ukrajinských měst ruskou armádou čím dál intenzivnější. A umírají při něm desítky civilistů včetně dětí. My jsme se z Kyjeva vrátili 9. dubna. Nic se nám nestalo. Místo narozeninové oslavy jsme ale skončili dvakrát v krytu.
Kyjevané si už zvykli. My byli pod útokem ruských bomb poprvé a přiznávám, že jsme byli dost vyděšení. První balistická raketa dopadla dva kilometry od našeho hotelu.
V krytu jsme mrzli tři hodiny a bavili se s místními. Tedy s těmi, kteří ještě pořád do úkrytů chodí. Většina obyvatel Kyjeva na to už rezignovala. Ta oslava narozenin měla být moje. A nikdy na ni nezapomenu.
S tátou na frontě
Naše cesta po Ukrajině pokračovala ze Lvova, kde jsme nasedli na vlak, směr Kyjev. A já jsem si myslela, že tenhle den snad ani nebudu mít co popisovat. Sedm hodin ve vlaku. Už samotná jízda byla ale velmi zajímavá.
V kupé s námi seděla paní se svým synem ze Záporoží. Neustále nám nabízela nějaké jídlo a byla strašně ráda, že jsme na Ukrajině a píšeme o tom, co se tam děje. Její táta je na frontě. Má to tam prý z domova blízko, vtipkovala žena. Ale bojí se o něj každý den.
Bar a kryt
Na večer jsme konečně dojeli do Kyjeva, ubytovali se a vyrazili do baru slavit narozeniny. Vůbec nám v tu chvíli nepřišlo, že se tady v té zemi něco děje. Až na to, že i v Kyjevě všechny podniky zavírají v 11 večer a od 12 je zákaz vycházení.
Před půlnocí jsme tedy dorazili zpět do hotelu. Chtěli jsme ještě něco popít, ale pak to začalo. Nejdřív siréna a pak hlášení v aplikaci Air Alert. Schovejte se do krytu. Pro místní rutina, pro nás strach a zděšení. A tak jsme spolu s dalšími “začátečníky” z hotelu běželi do nejbližšího podchodu.
Balistika na Kyjev
Moc lidí s námi opravdu neběželo. A i v úkrytu, což byl v našem případě spíš podchod s parkovištěm, nás bylo jen pár. Potkali jsme dva místní kluky, kteří říkali, že do krytu chodí pokaždé. Prý si váží svého života, ale jsou tam téměř každý den a dospávají to pak v práci.
Dodali ale, že většina místních už to neřeší. Ukázali nám i telegramovou skupinu, kde se sdílejí informace o útocích, co přesně se děje, jaký typ raket na Kyjev letí a jak vážné to je. V krytu jsme zůstali asi čtyřicet minut, než přišlo hlášení, že je konec. Vrátili jsme se zpátky na hotelí, ale moc dlouho jsme tam nepobyli.
Za nějakou hodinu to začalo znovu. Další hlášení a balistické rakety mířící na město. Tak jsme zase běželi. Tentokrát už tam ale byly desítky lidí, většina z nich mnohem lépe připravená než my. My mrzli, oni vytahovali spacáky, deky, karimatky, židle, jídlo, noviny i notebooky. Na nikom nebyl vidět strach, spíš otrávení z toho, že je to znovu vytáhlo z postele. A přesto kryt nebyl zdaleka plný. Vzhledem k tomu, kolik lidí v té čtvrti žije, byl vlastně skoro prázdný.
Bombové narozeniny
Asi minutu po příchodu do krytu slyšíme ránu, jakou jsem alespoň já ještě nikdy v životě neslyšela. Balistická raketa bouchla dva kilometry od nás a zničila státní ukrajinskou televizi. To bylo asi poprvé v životě, kdy jsem se bála o život. Místní ale rozhodně ne. Ti si tam pokuřovali cigarety a nadávali na Putina. Jejich mentalita je už zkrátka jiná. Žijí v tom tři roky, je to pro ně normální.
V krytu jsme celkem čekali tři hodiny, než všechno ustalo. Mrzli jsme. Byly dva stupně a příliš oblečení jsme nebyli. Spát jsme šli v šest ráno. A jelikož jsem ten den slavila své čtyřiadvacáte narozeniny, tak musím hodit trošku nevhodný vtípek. Byly opravdu bombové. Doslova. A naše cesta Ukrajinou pokračovala.
