Spolu s dalšími evropskými kolegy jsme díky ukrajinskému Institutu sociálních iniciativ a České asociaci mládeže dostali možnost vyrazit na Ukrajinu.
Naší první zastávkou byl Lvov, kde jsme se setkali se zastupiteli města, navštívili hřbitov padlých vojáků a zažili restauraci, kam vás pustí jedině tehdy, když uvedete heslo “Sláva Ukrajině” a pak si spolu s dalšími hosty zastřílíte ve sklepě na Putina.
Také nás zajímalo, jak se změnil život Ukrajinců od začátku války. A jak se mění s “mírovou iniciativou” Donalda Trumpa.
Vzhůru do Lvova
Naší první zastávkou na Ukrajině je Lvov. Město nás překvapilo. Svým tepajícím životem není příliš odlišné od Prahy.
Snad až na řady vojáků, které potkáte na ulici. A na noční zákaz vycházení.
Výhody na radnici
První den ve Lvově jsme se setkali se starostou a zastupiteli města. Jeden z nich, pětatřicetiletý Taras Repytskyj, se nás ujal. Ukázal nám radnici a ucházející angličtinou se rozpovídal o své práci.
Práce radního je prý na Ukrajině neplacená, ale i tak během války přináší řadu výhod. Jednou z nich je i během konfliktu možnost vycestovat do zahraničí. Druhou je fakt, že jako politik nemusí do armády.
Hřbitov a Sláva Ukrajině
Další zastávkou byl městský hřbitov, na kterém leží padlí vojáci. I na něj nás Taras dodprovodil. Jen on sám zde má prý pochopvaných nejmíň deset kamarádů. Teprve tady jsme si uvědomili, jak je válka blízko. A blízko je i smrt mladých lidí.
Na hřbitově byly desítky příbuzných. V slzách, zhroucení a smutku. Některé z hrobů byly jen pár dní staré. Leželi zde i vojáci, kteří padli teprve na konci března roku 2025. A leželi zde i mladíci, kterým nebylo ani dvacet let.
Na chvíli zapomenout
Po návštěvě hřbitova, kterou by měl absolvovat asi každý, kdo nevěří tomu, co se na Ukrajině děje, jsme si šli trošku zlepšit náladu. Vyrazili jsme i s doprovodem z radnice do centra, do restaurace s názvem Ratusha.
Dovnitř vás nepustí, dokud neřeknete heslo „Sláva Ukrajině“ a nedáte si panáka vodky. Dále pak musíte pokračovat do podzemních útrob podniku na střelnici a vystřelit pět ran na terč s obrázkem Putina. Nutno dodat, že tímto přijímacím testem jsme úspěšně prošli.
Poplach, kryty, prosperita
Když jsme se konečně usadili, měli jsme možnost si víc popovídat s Tarasem a s místními. Bavili jsme se zejména o aktuální situaci ve Lvově. Sirény zde prý houkají tak dvakrát měsíčně a kryty jsou na každých 200 metrech. Místní už ale poplachy spíš ignorují.
Ve Lvově je i podle místních vesměs bezpečno a město prosperuje. Od začátku konfliktu se do něj totiž přistěhovaly stovky tisíc lidí z okupovaných oblastí. Postupně se sem dokonce vracejí zahraniční studenti, kteří zde mohou například válku studovat opravdu zblízka. Pořád je tu ale víc lidí, kteří mají hlouběji do kapsy, nemůžou si třeba dovolit utíkat před válkou dál na západ.
Jídlo, pití i restaurace jsou zde i proto v průměru o polovinu levnější než v Česku, takže my se tady cítíme jako králové. Ukrajinci už tak úplně ne. Jejich průměrný plat totiž v přepočtu činí 13 480 korun. Za jídlo v restauraci dáte okolo 140 korun, za dobrou kávu 50, cigarety koupíte taky za 50 korun, ucházející pivo v hospodě přijde na 30 korun a drink či panák v průměru na nějakých 70 korun. Pro běžné Ukrajince jednoznačně drahota.
Odvody a platy vojáků
S Tarasem a ostatním jsme mluvili také o odvodech do armády. To, že je dnes téměř každý v armádě, prý rozhodně neznamená, že taky každý bojuje. Nejlépe se podle Tarase mají ti, kteří se do armády přihlásí sami a sami se v ní vyprofilují. A vlastně v ní pak dělají úplně běžná zaměstnání, která by dělali všude jinde. Jeho kamarád je například IT specialista, druhý pak píše články, třetí vaří a čtvrtý dělá administrativu. Dělají v rámci armády zkrátka běžná povolání.
Hůř jsou na tom pak prý ti, kteří se sami nepřihlásí. Úřady je odvedou a armáda jim pak nějakou funkci přidělí. Odvedenci pak často končí na frontě. Mnoho lidí se ale do bojů hlásí i dobrovolně, často také kvůli penězům. Vojáci na frontě totiž berou plat ve výši tří tisíc eur, což je vysoko nad průměrem. Ostatní v armádě mají plat průměrný.
Jak nevnímat nebezpečí
Po konverzaci s Tarasem jsme se odebrali na hotel, jelikož všechny podniky na Ukrajině zavírají nejpozději v jedenáct. Od půlnoci do šesti do rána je pak ve městě zákaz vycházení. Jsme pořád v Evropě, kousíček od hranic Evropské unie, pár kilometrů od polských hranic.
Minulý den jsme strávili v Krakově. A ačkoli je i Lvov pulzující metropole, válku tu cítíte na každém kroku. I přes tu usilovnou snahu místních Ukrajinců, kteří jen chtějí "žít normálně".
Pak ale přijdete na hřbitov nebo vás zkrátka dostihne i obyčejná "večerka". Hned je jasné, že ruské nebezpečí není daleko. Takže spát a další den vzhůru vlakem do Kyjeva. Tam je to nebezpečí ještě o nějakých 500 kilometrů blíž.
