O tom, že jsou byty v Česku pro mladé lidi v podstatě nedostupné, asi nemá cenu moc polemizovat. Mladí lidé si proto často už během studií zvykají na podnájmy. Kvůli nedostatku financí často nejdříve volí bydlení ve sdílených nájemních bytech.

Kromě vysokých cen a nedostatku bytů na ně však čekají i další nepříjemnosti, které se týkají technických nedostatků nebo přístupu ze strany majitelů. My jsme se rozhodli některé příběhy mladých nájemníků popsat.

Nejhorší v Evropě

Podle aktuálních dat poradenské společnosti Deloitte je u nás bydlení nejméně dostupné z celé Evropy. Strmý nárůst zaznamenaly v posledních letech nejen ceny domů a bytů, ale také nájmů.

Ve čtvrtém čtvrtletí loňského roku stoupla podle ČTK průměrná měsíční cena nájmu v České republice na 16 473 korun, přičemž nárůst zaznamenala všechna velká města. Jedni z těch, kteří nájemní bydlení ve velkém vyhledávají, jsou mladí lidé.

Lehce nefér přístup

A právě mladí jsou obecně ti, na které bytová krize dopadá nejvíce. Když už se jim povede najít cenově vyhovující nájemní bydlení, tak se musí časem potýkat s dalšími problémy, jako je třeba nevyhovující technický stav nebo neférový přístup ze strany majitelů.

Co se nám spojí s bydlením ve vlastním a s bydlením v nájmu?

Vlastní bydlení = domov, jistota a zázemí
Nájem = nejistota, vyhazování peněz z okna a závazek

1/2 pic.twitter.com/Qbks1b3sgT

— David Navratil (@DavidDnavratil) July 1, 2024

Ti třeba neohlášeně do pronajatých bytů začnou chodit nebo nájmy bez předchozího upozornění zvyšují. O podobné zkušenosti se s námi podělilo několik mladých lidí.

Byt si sám opravil

Tomášovi je 25 let, studuje veřejnou a sociální politiku na Univerzitě Karlově a před časem se přestěhoval do krásného a prostorného bytu v pražských Košířích, jehož cena činila bezmála 22 tisíc korun měsíčně. Byt měl jen několik drobných nedokonalostí, mezi něž patřila plíseň, oloupaný strop a zdi v kuchyni. S majitelkou bytu se domluvil, že si sám zařídí opravu bytu. Na oplátku měl během následujících dvou let platit snížený nájem.

„Paní majitelka přišla po roce a řekla, že se mi ty peníze už vrátily. To ale nebyla pravda, mám na to fakturu. Nájem mi zase zvýšila a po půl roce přišla ještě s dalším navýšením,“ popisuje svoji zkušenost. Z bytu, který si vlastnoručně zrekonstruoval, se však nechtěl stěhovat, a tak se v něm rozhodl i se zvýšeným nájmem zůstat.

Katastrofální stav

V případě Tomáše se jednalo spíš o problém, řekněme, špatné komunikace. Diametrálně odlišnou zkušenost však má 24letá Barbora, která strávila tři roky svého života v pronajatém bytě na pražském Proseku. K jejímu domovu patřil i výhled na celou Prahu a zahrada, kde Barbora během covidové pandemie trávila většinu času. Byt vlastnil starší manželský pár, který si za bydlení účtoval 16 500 korun měsíčně.

Po skončení covidových uzávěr přišel čas na návrat do práce a právě v tu dobu se v bytě začalo shodou náhod objevovat obrovské množství nedostatků. „Spodní lišty začaly odskakovat od zdí, bouchalo topení, přes okenní rámy k nám táhla zima. Z okolních bytů bylo všechno slyšet, jako kdyby s námi sousedé byli v jedné místnosti,“ vzpomíná Barbora s tím, že majitelé bytu neprojevovali žádnou ochotu situaci řešit.

Tajemné návštěvy

Barbora si pak časem našla partnera, za nímž začala dojíždět mimo město, a pronajatý byt tak často zůstával prázdný. „Začala jsem si všímat, že v bytě někdo byl, když jsem nebyla doma," říká Bára.

"Poznala jsem to třeba tak, že jsem měla otevřené dveře do předsíně nebo když byly položené klíče od sklepa uprostřed obýváku na stole, přestože jsem je běžně dávala jinam. Neměla jsem odvahu se zeptat, zda někdo u mě v bytě byl, ale příjemné to rozhodně nebylo,“ popisuje Barbora s tím, že se se svým podezřením jednou pokusila majitelku konfrontovat. Ta to však popřela.

Nepříjemností s majiteli však v bytě bylo mnohem víc. „Vyvrcholilo to tím, že jsem jednou na zahradě neshrabala listí z mříže, kam odtéká voda, a na to mi volala majitelka, že si mám rozmyslet, jestli chci v tom bytě bydlet,“ popisuje Barbora. Poté se rozhodla, že byt opustí. „Nulové soukromí, buzerace, neustálé opakování, že tam bydlím jen proto, že jsou známí rodiny mého bývalého... Opravy stavu bytu nula. Výhrůžky pak doprovázely žvásty o tom, jak mi přispějí na vybavení pro údržbu zahrady,“ vyjmenovává Barbora případy šikany ze strany majitelů, kterou snášela tři roky.

Stoupačky z muzea

Zkušenost s nevyhovujícím technickým stavem bytu má i 23letá Adéla, studentka mediálních studií na Univerzitě Karlově. „Před časem jsem se nastěhovala do spolubydlení ve starém bytě, který se nacházel na Novém Městě. Věděla jsem, že to je starý byt, a čekala jsem, že se objeví i nějaké komplikace. Paní majitelka nám však jaksi zatajila, že jako jediná z celého domu si nenechala vyměnit stoupačky ze sedmdesátých let,“ vzpomíná Adéla.

Netrvalo dlouho a historické stoupačky dosloužily. „Stalo se to, že stoupačky praskly, vytopil se byt pod námi a samozřejmě se zničily věci i v našem bytě. Tenhle incident byl eskalací několika jiných předešlých problémů. Majitelka ignorovala několik našich proseb o opravu, když jsme viděli, že jsou od stoupaček promáčené zdi, a podobně,“ říká Adéla s tím, že po havárii podala výpověď z nájmu. Tím to však neskončilo.

Zlá spolubydlící

Majitelka s Adélou začala manipulovat psychicky a odvolávala se při tom na další spolubydlící, které v bytě zůstaly. "Říkala, že jsem zlá spolubydlící a kamarádka, že odcházím od holek, komplikuju jim situaci tím, že musejí hledat někoh nového. Řekla mi, že jsem nespolehlivá, když se stěhuju po třech měsících z bytu."

To by se asi ještě dalo přejít. Ale majitelka zašla i dál. "Třešničkou na dortu bylo to, že chtěla škody v bytu pod námi uhradit z naší pojistky na blbost a na byt, protože ona sama ji na byt neměla,“ dodává Adéla.

Protože dostupných bytů v Česku nepřibývá a dostupné nejsou ani nájmy, je potřeba počítat s tím, že bude spíš přibývat podobných konfliktů. Mladí se tedy kromě toho, že si jen těžko někdy koupí byt vlastní, musejí obrnit pevnými nervy.