Konflikt na Ukrajině s nástupem Donalda Trumpa do Bílého domu a jeho “mírem během 24 hodin” nějak stále nekončí. Naopak, útoků přibývá a přibývá i mrtvých. My jsme se během naší návštěvy Kyjeva, kde jsme zažili bombardování a noc v úkrytu, přesunuli i do Buči.
Jde o městečko, které leží jen pár kilometrů severozápadně od metropole a je spojené se začátkem války. Jsou to už tři roky, kdy zde Rusové masově zavraždili okolo 400 lidí. První záběry mrtvých v ulicích se začaly objevovat na začátku dubna 2022, tedy nějakých pět týdnů po začátku invaze. Ruští vojáci tu ale začali vraždit, znásilňovat a mučit už pár dní po invazi.
Čtyři hodiny spánku
Po noci ze soboty na neděli 6. dubna, kterou jsme strávili v kyjevském krytu, jdeme v šest ráno spát. Ve městě hoří a na místech výbuchů jsou záchranáři. Vzbudila jsem se v deset a šla do centra.
Nerezonovaly tu jen následky nočních výbuchů, ale taky zprávy o tom, co se stalo v Kryvém Rihu. Rusové tam už v pátek zabíjeli na dětském hřišti. Zahynulo celkem devatenáct lidí, z toho devět dětí. Raněných bylo přes sedmdesát.
Zmrzlá metropole
Život v Kyjevě ale pokračuje dál. Všechno tu funguje úplně stejně jako v jiných velkoměstech. Kromě toho, že vidíte všude v metru a restauracích zprávy o dalších zabitých či o náborech do armády, tak byste zásadní rozdíl oproti životě v Praze nepoznali. Až na tu zimu.
V sobotu byly mínus dva stupně. V hotelu netekla teplá voda a netopilo topení. Teplo nebylo ani nikde v kavárnách. Náš plán vyrazit do Buči jsme ale nevzdali.
Se svědkem masakru
Cestu jsme nevzdali a zamířili do Buči, města vzdáleného asi 25 kilometrů od centra Kyjeva, které na začátku války obsadili Rusové. Zabili tam stovky civilistů, znásilňovali místní ženy a dívky a mučili ty, kteří se jim stavěli na odpor.
Nás při příjezdu nás vítaly rozstřílené budovy, hned vedle nich ale stály už billboardy, které lákaly na nové byty. Garsonku dneska v Buči pořídíte v přepočtu za 400 tisíc korun. Samotné centrum ale působí spíš jako klidné město někde v Norsku. Kromě zničených domů na okraji a několika památníků by člověk ani nepoznal, co se tu dělo.
Teplo s plzní
Jelikož jsme ale extrémně mrzli, tak jsme hledali nějaký podnik, kam si můžeme sednout a zahřát se. Shodou okolností jsme našli hospodu, kde měli plzeň a vlastnil ji mladý kluk Bohdan Vojtaševskyj, který uměl jakžtakž anglicky a nebál se s námi mluvit.
Při okupaci byl s dalšími desítkami lidí v úkrytu v Jablonské ulici, kudy Rusové do Buči přijeli a kde začali střílet po civilních obyvatelech. Právě z Jablonské ulice známe první záběry mrtvých. Bohdan se tam schovával před vojáky a nakonec se mu jim podařilo vyhnout a ujet z městečka autem. Přišel ale o několik kamarádů. Teď se prý, i když válka pokračuje, snaží žít hlavně normální život. Chvíli po masakru v Buči si založil vlastní hospodu a, jak říká, rozjíždí místní byznys.
Dám si cigáro a nadávám Rusákům
I Bohdan byl nadšený tím, že jsme z takové dálky a zajímáme se o dění ve městě. Buča je podle něj terčem ruských útoků drony a raketami poměrně pravidelně. “Když je poplach a létají tu drony nebo balistika, jdu ven, zapálim si cigáro a nadávám Rusákům do kurev. Rozhodně neběhám nikam do krytu. Nebojím se,” řekl nám Bohdan.
Dodal, že ve městě asi nežije nikdo, komu by neumřel někdo z blízkých. Místní o tom ale nechtějí mluvit. Stejně jako Bohdan. Přenesli se prý přes to a snaží se žít dál.
Na obhlídce s kočkou
Po tomhle milém, ale zároveň srdcervoucím rozhovoru s Bohdanem jsme se už chtěli vrátit zpátky do Kyjeva. K Bohdanovi do restaurace ale zrovna dorazil třicetiletý barber Vitalij, který si k nám přisedl a chtěl si povídat, což u místních není zrovna pravidlo. Navíc uměl perfektně anglicky.
K náletům prý přistupuje úplně stejně jako Bohdan. Když bouchla továrna přímo naproti jeho bytu, tak vzal kočku a šel jí to všechno ukázat, aby se nebála. Jenže přiletěla další nálož, která mu vysklila okno. Sklo ho prý trochu pořezalo, tak to vyřešil tak, že si zapálil cigaretu a šel spát. A podobný mindset má v zemi většina lidí. Přemýšlíme o tom, když se vracíme do zmrzlého hotelu. Následující den nás čeká setkání s místní neziskovkou, s poslancem a pak dlouhá cesta vlakem domů.
