Útok Spojených států a Izraele na Írán je od víkendu světovým tématem číslo jedna. Při vzdušných úderech byli zabiti přední představitelé tamního teokratického režimu, a to včetně duchovního vůdce, ajatolláha Alího Chameneího, armádních generálů nebo bývalého prezidenta Mahmúda Ahmadínežáda. Blíží se skutečně konec islámské diktatury?

A může v íránu fungovat demokracie? O tom jsme si povídali s Břetislavem Turečkem, novinářem a pedagogem z Metropolitní univerzity Praha, jenž zemi v uplynulých dekádách pravidelně navštěvoval.

Pád režimu připouští

Tureček připouští, že pád režimu je možný. Svědčí o tom silné represe vůči demonstrantům, kteří v uplynulých měsících vyšli do ulic íránských měst. Představitelé země podle něj usoudili, že situace je kritická a jejich moc je v ohrožení.

„V minulosti byly podobné situace, kdy se také střílelo do lidí a protestující byli zatýkáni, ale nikdy ne v takové míře, protože to riziko nebylo tak velké,“ vysvětluje pro Bold News Tureček.

Nyní nepravděpodobné

Novinář však zároveň uvádí, že íránská vláda má svým lidem stále co nabídnout. „Stát dává lidem velké jistoty, a to hlavně těm z nízkopříjmových skupin. V minulosti režim bojoval proti nespokojenosti vlastních občanů nejen represemi, ale třeba také ekonomickými pobídkami. Příkladem bylo skokové zdražení benzinu, po němž chudí lidé dostávali kompenzační poukázky,“ vysvětluje a dodává, že pád režimu v tuto chvíli nevidí jako příliš pravděpodobný.

Válka totiž podle Turečka pravděpodobně skončí dřív, než se režim začne hroutit. A jak velkou podporu má režim mezi samotnými Íránci?

„Lidí, kteří podporují režim jako takový včetně té ideologie a represivních postupů, tam opravdu moc není,“ říká Tureček. Další skupinou jsou podle něj ti, kteří ještě mají v paměti předchozí monarchistický režim, který skončil islámskou revolucí v roce 1979.

Ten se vyznačoval rozsáhlou korupcí a orientací na Spojené státy. Část obyvatel současnou vládu proto podporuje a vnímá ji jako hráz před americkým rozpínáním a odpověď na americkou hegemonii v regionu. A to i přesto, že se těmto lidem také nežije příliš dobře.

Šedá zóna

Část íránské populace tvoří i ti, kteří proti režimu velmi aktivně vystupují. „Mohou to být disidenti, podzemní i ozbrojená opozice včetně teroristických skupin podporovaných ze zahraničí, které mohou režimu případně velmi zatopit,“ uvádí Tureček, podle nějž však naprostá většina Íránců spadá do jakési šedé zóny.

Tito lidé obvykle nadávají na drahotu, na nedostatek vody či elektřiny. „Ale to neznamená, že by vyšli do ulic a svrhávali režim. Oni vidí, jak dopadlo arabské jaro, které vedlo ke krvavým válkám v Sýrii, Jemenu či Libyi. A v paměti mají také krvavou íslámskou revoluci v roce 1979,“ vysvětluje.

Režim vychází vstříc

I samotná vláda tuto šedou zónu podle Turečka vnímá jako svoji vlastní existenční hrozbu, a proto se jí v posledních letech snaží vyjít vstříc. Novinář pak přístup íránské vlády přirovnává ke komunistickému režimu v Číně, který je oficiálně velmi tvrdou diktaturou, avšak čínští obyvatelé mohou svobodně cestovat po světě a v zemi za poslední dekády velmi silně vzrostla životní úroveň.

"V Íránu je to podobné. Když jsem tam byl loni v květnu, viděl jsem tisíce žen bez šátku, přestože je pokrývka hlavy oficiálně povinná," vysvětluje Tureček. "Režim pochopil, že nemá smysl se s lidmi dohadovat o marginálních věcech, neboť reálným ohrožením jsou revolty lidí nespokojených s životní úrovní nebo možný zahraniční vojenský útok," konstatuje novinář, podle nějž si vláda uvědomuje, že v případě ohrožení režimu se desítky milionů těchto nespokojených lidí mohou od „brblání“ posunout k aktivní podpoře opozičního hnutí.

Liberálnější než Československo

Tureček v této souvislosti zmínil také srovnání íránského režimu s komunistickou diktaturou v bývalém Československu. Íránská vláda je podle něj v mnoha ohledech liberálnější, než tomu bývalo v tuzemských podmínkách.

„Když jsem do Íránu jezdil jako novinář, byl jsem jakožto cizí státní příslušník doprovázen pracovníkem rozvědky. Přesto jsem se mohl svobodně ptát místních lidí, kteří přede mnou na mikrofon nadávali na vládu a nechávali se u toho fotit. To je něco, co by u nás v 80. letech bylo nemyslitelné,“ vypráví a připomíná, že v Íránu také funguje svobodné podnikání.

A co gardy?

Tureček v souvislosti s možným pádem režimu zmiňuje také důležitou úlohu Islámských revolučních gard, které jsou jednou z předních složek státu a kromě obranné úlohy a potírání nepokojů hrají důležitou roli také v ekonomice země.

„Je to ohromná paralelní armáda, o níž si nemyslím, že by ji bylo možné porazit vojensky. Zároveň v jejích řadách najdeme kromě zapálených podporovatelů režimu také pragmatiky. Pokud jim bude nabídnuta imunita, o čemž již mluvil Trump, nebo podíl na příští ozbrojené moci, tak je možné, že tito lidé vypoví režimu loajalitu,“ konstatuje Tureček.

Podle Břetislava Turečka nelze vyloučit, že v Íránu v budoucnosti zavládne demokracie. Je však nutné brát v potaz, že v dějinách země demokratický způsob vlády nikdy nebyl. A to ani za monarchie. „Ta země je nesmírně fragmentovaná, jsou tam různé etnické skupiny a demokracie se rozhodně nedá vybudovat mocenským převratem,” uzavírá.