Americká zahraniční politika letos nedá zbytku světa moc spát. Prezident Donald Trump dal rozkaz k několika vojenským operacím a řadě zemí stihl intervencemi vyhrožovat. Začátkem roku provedli Američané invazi do Venezuely a unesli prezidenta Nicoláse Madura. V únoru pak spolu s Izraelem začali bombardovat Írán.

A vznikla z toho globální krize, která trvá doteď. Nyní Trump vyhrožuje invazí na Kubu.

Začalo to Venezuelou

Jedna válka za druhou. Tak by se ve zkratce a opravdu jen s trochou nadsázky dala popsat americká zahraniční politika v roce 2026. Všechno začalo 3. ledna, kdy jednotky Delta Force provedly bleskovou operaci, při které zajaly venezuelského prezidenta Nicoláse Madura s manželkou a převezly je do Spojených států.

Tam prezidentský pár stanul před soudem mimo jiné za pašování drog do USA.

Naděje na změnu

Od únosu Madura vede Venezuelu jeho viceprezidentka Delcy Rodríguezová. Sám Trump prohlásil, že USA budou mít kontrolu nad obchodem s ropou během procesu změny režimu. Opoziční lídryně María Corina Machadová dokonce Trumpovi darovala svou Nobelovu cenu za mír. Zdálo se tedy, že šance na změnu směřopvání země existuje.

Vypadá to však, že naděje na opravdovou změnu venezuelského opresivního režimu vzaly za své. V březnu vydala OSN zprávu, ze které vyplývá, že i po nucené výměně hlavy státu ve Venezuele dál vládne diktatura. „Vidíme nové případy porušování lidských práv, což ukazuje, že rozsáhlý právní a institucionální aparát, který umožnil páchání závažných zločinů, zůstává nedotčen,“ uvedla ve zprávě pro OSN nezávislá expertka María Eloisa Quinterová.

Jednapadesátý stát?

Trump však na Venezuelu nezapomněl. V úterý totiž v rozhovoru pro Fox News prohlásil, že je s fungováním Venezuely od ledna spokojený a dodal, že by si ji dokázal představit jako 51. stát Spojených států amerických.

Podobně už v minulosti fantazíroval například o připojení Kanady nebo o obsazení Grónska.

Útok na Írán

Bezpochyby největším a nejnovějším vojenským konfliktem letošního roku je americko-izraelský útok na Írán. Ten začal 27. února. A bohužel pro všechny zúčastněné strany i pro zbytek světa trvá dodnes.

Operace Epic Fury měla původně zabrat jen několik dní. Jejím cílem bylo podle vyjádření amerického ministerstva obrany odstranit čelní představitele íránské vlády i armády a zamezit Íránu ve vývoji jaderných zbraní.

Země se sjednotila

Američanům se sice povedlo zabít duchovního vůdce Alího Chameneího, ale do čela režimu pouze nastoupil jeho syn. Někteří komentátoři tvrdí, že režim je po zahájení války ještě tvrdší, než byl před ní. Útoky Izraele a USA na civilisty navíc obyvatele spíš sjednocují, než by je podněcovaly k nějaké revoluci

Prodemokratické demonstrace během války prakticky ustaly a Trumpovy vzkazy ze začátku války, ať Íránský lid svrhne autokratické vládce, zůstaly logicky oslyšeny. Nikdo nebude protestovat v ulicích, když si není jist, jestli ho z nebe nezasáhne izraelská či americká bomba, nebo ze země příslušník islámských revolučních gard.

Ceny rostou

Nejenže Trump nepomohl Íráncům volajícím po demokratických změnách. Konflikt navíc zasadil ránu globálnímu obchodu, protože Írán začal účinně blokovat průjezd Hormuzským průlivem. Následkem toho vyskočily například ceny paliv, ale i dalšího zboží po celém světě.

CEO největší ropné společnosti světa Saudi Aramco podle televize France24 řekl, že každý týden, kdy je průliv zavřen, přijde trh o sto milionů barelů ropy.

Křehké příměří

Aktuálně panuje mezi Íránem a Spojenými křehké příměří, ale situace se mění každý den. Írán vydal před několika dny seznam požadavků, při jejichž splnění by znovuotevřel Hormuzský průliv.

Požadavky na ukončení konfliktu ale Trump v pondělí smetl ze stolu. „Poslali nám naprosté bláboly. Ani jsem to nedočetl,“ řekl podle BBC prezident novinářům. A tak je definitivní konec války stále v nedohlednu.

Zálusk na Kubu

Nyní to vypadá, že by se Trump z Íránu co nejdříve rád vyvlékl a upřel svou pozornost na daleko slabší Kubu. Karibský ostrov se zmítá v ekonomických i sociálních problémech.

Zdrcující je americké embargo na dovoz ropy z Venezuely, na které je Kuba energeticky závislá. Několik měsíců tak na Kubě probíhají masivní protesty, které jsou namířeny jak proti komunistické vládě, tak proti Spojeným státům a jejich embargu.

Trpělivost dochází

Trump však očekával, že protivládní protesty naberou rychlejší spád a donutí kubánský režim přijmout Spojenými státy navrhované reformy, což se však podobně jako ve Venezuele a podobně jako v Íránu dosud nestalo. V dubnu tak do Havany podle ČT24 vyrazila americká delegace, která měla zdůraznit, že se tamní vládě krátí čas. 

A co Kubě hrozí? Už v únoru Trump prohlásil, že jednou z možností je takzvané přátelské převzetí. Nyní to ale vypadá, že Trump bude muset svůj neúspěch v Íránu něčím zakrýt. I proto se zdá útok na Kubu čím dál reálnější. Podle Trumpových slov by totiž americké jednotky "obsadily Kubu prakticky okamžitě".

V pondělí prezidenta před útokem ale varovali někteří republikánští senátoři. Podle nich by totiž nebylo moudré začínat další vojenskou operaci s nejasným výsledkem, pokud se v listopadu mají konat volby do Kongresu.