Populisté sbírají hlasy napříč demokratickým světem. V Německu a Rakousku tento problém tradiční strany vyřešily tím, že vytvořily široké koalice, aby extremisty k vládě nepustily. Jinde se však populistické strany staly součástí národních vlád.
Může tato “léčba populistickým šokem” v demokratických zemích zabrat? A ovlivňují v rozhodování voliče sociální sítě, kde sledujeme hlavně extrémy? Na to jsme se zeptali několika českých politologů.
Populisté rostou
Nudné časy v politice definitivně skončily. Nedávné volby v několika západních zemích potvrdily trend výrazného nárůstu podpory populistických stran a politiků. Před demokratickou částí politického spektra tak stojí otázka, jak s touto situací naložit.
V sousedním Rakousku či Německu se demokratické strany spojují do širokých koalic, aby vytvořily jakousi hráz proti extremismu. V jiných zemích na to však jdou jinou cestou.
Silní hráči
Příkladem může být nizozemská Strana pro svobodu (PVV) dlouholetého euroskeptika Geerta Wilderse či belgická konzervativní Nová vlámská aliance (NVA) v čele se separatistou Bartem de Weverem, jež ve svém programu usiluje o rozdělení země.
Obě tyto strany nedávno usedly v tamních vládách a z politických outsiderů se staly běžné politické síly, s nimiž je nutné počítat. Může za zapojením populistů do národní politiky stát snaha o to ukázat, že jejich jednoduchá řešení v praxi nefungují?
V Rakousku to nevyšlo
Podle Evy Lebedové, politoložky z Univerzity Palackého v Olomouci, může mít řešení “léčba populisty ve vládě” dva naprosto odlišné důsledky. „Jsou případy, kdy se vtáhnutí populistů či extremistů do vlády ukázalo jako funkční z toho hlediska, že daný subjekt později nebyl schopen doručit voličům svá černobílá a jednoduchá řešením,” říká pro Bold News Eva Lebedová.
“Příkladem může být Rakousko v 90. letech, kdy tam vládla Svobodná strana Rakouska (FPÖ) společně s Lidovci. V jednom volebním období tam začala FPÖ prudce ztrácet i kvůli smrti jejího lídra Jörga Heidera při dopravní nehodě,“ připomíná Lebedová období, kdy u našich jižních sousedů vládli populisté dávno před současnou vlnou populistických tendencí napříč světem.
Podle Lebedové FPÖ, jejímiž členy byli na počátku existence strany v 50. letech také bývalí nacisté, začala popularitu ale ztrácet již samotnou účastí ve vládě. „Strana kvůli tomu už nemohla mít nadále svoji typickou útočnou rétoriku a musela se podílet na určitých kompromisech. Zároveň se stala součástí klasického establishmentu,“ vysvětluje politoložka jednu z cest, jak může řízení země pod taktovkou extremistů dopadnout.
Sobotka prodělal
Druhou možností ale je, že populisté u moci zaznamenají úspěch, což může znamenat značné ztráty pro tradiční strany, které s nimi do vlády vstoupily.
„Do určité míry můžeme jako příklad považovat i spolupráci českých sociálních demokratů s hnutím ANO v době vlády Bohuslava Sobotky. ANO tehdy sice bylo součástí vlády, ale stále si ponechalo jakousi opoziční rétoriku. Vytvořilo si velmi dobrou pozici pro další volby, kdy vysáli elektorát sociální demokracie,“ uvádí Lebedová.
Může to být riskantní
Politolog Jan Charvát z Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy pro Bold News připomíná, že do škatulky populistických stran spadají i některá uskupení, která mohou mít extremistický charakter. „Specificky v rámci Alternativy pro Německo (AfD) existuje poměrně silné křídlo ovlivněné neonacismem,“ konstatuje Charvát a dodává, že přístup ve smyslu „necháme je vládnout“ nyní pozorujeme v USA.
„Část lidí nepřipouští myšlenku, že jejich strana nevládne dobře a současně může dojít k těžkým, případně nezvratným škodám, a to od rozbití nezávislých institucí až po prohru ve válce. Nikde také není psáno, že dané strany za pár let reálně zvítězí, řada stran tohoto druhu se dříve rozpadne,“ popisuje Charvát možné dopady vlády populistů.
Mladí jsou radikálnější
Politologové se také shodují, že na vyhrocených náladách ve společnosti mají výrazný vliv sociální sítě. „Těm rozhodně nelze upřít podíl na posilování vyhrocené atmosféry a jejího rozeštvávání,“ říká Petr Just z Metropolitní univerzity v Praze, podle nějž se však nejedná pouze o mladé lidi.
Ti se totiž v prostředí sociálních sítí pohybují a orientují jistěji, díky čemuž jsou schopni si najít i jiné zdroje informací. U starších generací v tomto ohledu naopak podle Justa dobře fungují například řetězové e-maily, které mají velký vliv na vytváření veřejného mínění u starších generací.
Charvát zase podotýká, že velká část českých mladých voličů obvykle hlasuje pro etablované strany. Nelze však opomenout fakt, že mladí obvykle bývají ve svých názorech radikálnější, což podle něj pramení mimo jiné z nedostatku zkušeností. „To není myšleno jako výtka nebo povyšování, prostě na to měli zatím málo času, takže mohou mít dojem, že věci je možné vyřešit rychle a jednoduše,“ vysvětluje Charvát s tím, že mladí mívají na druhou stranu také více chuti a energie něco dělat.
Vzhůru na TikTok
Pokud se demokratické strany chtějí vyhnout nástupu extremismu, tak by podle Lebedové neměly zavírat oči před tématy, která populistické subjekty přinášejí. „Naopak by jim měly věnovat dostatek prostoru, samozřejmě s tím, že nikdy nebudou moct být takovým způsobem radikální,“ doplňuje Lebedová s tím, že demokratické strany musejí volit také vhodné formy komunikace o těchto tématech.
Jednou z takových forem může být i pravidelná účast v politických debatách, kam zástupci populistických a extremistických stran často chodí. Řešením nakonec ale může být trochu paradpxně i působení na sociálních sítích, jako je TikTok.
