Téma fyzických trestů u dětí dlouhodobě rozděluje českou společnost. Jedna část populace je považuje za nepřípustné, ta druhá na ně nedá dopustit. Odborníci však upozorňují, že bití dětí může mít velmi negativní důsledky na jejich fyzický i psychický vývoj.

O svoji zkušenost s fyzickým trestáním ze strany rodičů se s námi podělilo několik mladých lidí. A bití na některých z nich následky skutečně zanechalo.

Nemluvte nám do toho

Česká republika je společně se Slovenskem poslední členskou zemí Evropské unie, která nemá ve svém právním řádu zakotven zákaz fyzického trestání dětí.

Mezi argumenty proti jeho zavedení patří nejčastěji odpor rodičů vůči tomu, aby jim kdokoli mluvil do výchovy svých potomků, ale také fakt, že i oni sami byli v dětství tímto způsobem trestáni. Bití dětí má však podle odborníků dalekosáhlé dopady na jejich budoucí fyzický i psychický vývoj.

Začalo to mírně

Když byla Petra malá, její rodiče vůči ní používali nejdřív mírnější tresty. S postupem času se však situace začala měnit. „Když jsem byla menší, tak jsem většinou jen klečela v rohu, postupně s věkem se to však stupňovalo," popisuje dnes třiačtyřicetiletá Petra z Brněnska pro Bold News. "Pak mě máma začala bít kvůli známkám ve škole, stačila i dvojka. Pamatuji si, jak jsem se učila číst a nešlo mi to. A ona mě za to lískala a bila.“

Tím to však zdaleka nekončilo. „Jednou jsem schovala žákovskou a tehdy mě matka strašně zmlátila. Zašla si na zahradu pro prut od zlatého deště a s tím mi došvihala nohy a ruce tak moc, že si ji druhý den zavolali do školy,“ říká Petra s tím, že nejčastěji ji matka mlátila vařečkou nebo prutem. Běžně ji u toho také sprostě nadávala.

Jako otroci

Kromě fyzického násilí na Petru její matka uplatňovala i to psychické. „Nechala mě zabalit si věci a táhla mě k mojí prababičce, abych se s ní rozloučila, že mě vezme někam do děcáku. Já jsem se strašně bála, že už nikdy neuvidím moji prababičku,“ popisuje jeden z otřesných zážitků z dětství.

U Petry doma to pak často připomínalo pracovní tábor. „Doma jsme byli jak otroci. Každý den jsme museli uklidit a vysát, v pátek uklidit celý barák. Když přišla matka z práce a měla blbou náladu, tak nás pak kontrolovala, jestli jsme dobře uklidili. Když ne, tak přišly facky. K tomu bylo samozřejmostí i domácí vězení a zákaz televize,“ vzpomíná Petra na svéráznou výchovu své matky.

V 16 letech se kvůli domácímu násilí Petra zhroutila. „Už jsem ten stres nedávala a skončila jsem na měsíc a půl v dětské nemocnici se streptokokem, našli mi i revmatoidní artritidu,“ říká Petra a dodává, že hned po dosažení plnoletosti se od své matky odstěhovala. „Začala jsem dělat vše, co mi bylo doma zakázané. A dobrá věc je ta, že jsem na dcery nikdy nevztáhla ruku, nikdy bych je nezbila za známku ve škole. A jsem naštěstí i přesný opak, co se vztahů týče,“ uzavírá Petra s tím, že ponižující poznámky slýchá od své matky i v dospělosti.

Řezali se mezi sebou

Odlišnou zkušenost s fyzickými tresty má 25letá studentka Jana. „Občas jsem dostala facku. Nemám z toho ale žádné trauma a nikdy jsem neměla nějaký pocit ponížení, který někteří lidé často zmiňují. Bylo nás hodně sourozenců a často jsme se řezali mezi sebou,“ uvádí Jana s tím, že si ze svého dětství pamatuje dvě facky, které u ní vyvolaly hysterický záchvat. Vždycky to však odstartovala hádka mezi sourozenci.

Na snahy některých politiků o uzákonění zákazu fyzického trestání dětí však nemá jasný názor. „To zjistím až ve chvíli, kdy budu vychovávat svoje děti. Osobně ze zkušenosti dítěte nemám trauma z toho, že jsem dostala na zadek nebo pohlavek. Vím ale, že jinde to mají jinak. Měla jsem třeba kamaráda, kterého za zlobení rodiče zavírali asi na hodinu do sklepa,“ uvádí Jana.

Vztek se rovná násilí

O své příběhy z dětství se s námi podělila i 27letá Anna, která dnes pracuje jako novinářka. „U nás v rodině byly fyzické tresty běžné, asi se nijak neřešilo nebo nepřemýšlelo nad tím, zda je to dobré, nebo ne. Brala jsem to jako přirozenou součást, věděla jsem, že když udělám něco špatně, tak dostanu na zadek, pohlavek, facku, kopanec a podobně,“ vzpomíná Anna. Fyzické tresty jako malá považovala za normální i z toho důvodu, že podobné chování viděla také ze strany rodičů svých vrstevníků.

Fyzické tresty vůči dětem však přesto odmítá. „Neřekla bych, že z toho mám úplně trauma, ale zpětně to hodnotím negativně, nemyslím, že to mnohdy bylo adekvátní. Určitě jsem zastánkyní názoru, že ukazovat dítěti, že se něco má řešit násilím, je špatně,“ uvádí.

Anna si sice z výchovy svých rodičů neodnesla tramautické zážitky, jeden negativní důsledek však na sobě pozoruje. „V čem mě to poznamenalo, je rozhodně můj nezdravý vztah ke vzteku, který hodně otevírám i v rámci terapie. Tím, že jsem já sama měla tuto emoci v dětství zakázanou a kdykoliv jsem ji projevila, tak jsem dostala fyzický trest, tak v mojí hlavě vznikla rovnice, že vztek se rovná násilí. Mám tedy dodnes obrovský problém svůj vztek projevit. Vnímám tuhle emoci příšerně negativně a hodně ji potlačuji, což mi někdy způsobuje problémy,“ vypráví.

Každý druhý

V Česku je fyzický trest pro děti často stále brán jako norma. Částečný posun nastal až v létě roku 2024, kdy vláda přijala deklaraci, jež označuje fyzické trestání dětí za nepřijatelné. Žádné sankce za fyzické tresty u nás však neplatí.

Z nedávného průzkumu pro Seznam Zprávy vyplývá, že tělesný trest vůči svému potomkovi použil alespoň jednou za život každý druhý Čech. Odborníci však upozorňují, že fyzicky trestané děti mohou být v dospělosti agresivnější, jejich chování může být rizikovější a častěji se u nich projevují také psychické problémy.

Evropská rarita

Česko je tak ještě se Slovenskem svým postojem k trestání dětí skutečnou evropskou raritou, což se někdy projevuje i poněkud bizarními situacemi. Do Čech si podle Aktuálně.cz například přesouvají svá sídla dánské sekty, v jejichž řadách je bití dětí na denním pořádku.

Díky tuzemské chybějící legislativě jim tak u nás za jejich přístup k dětem nic nehrozí. Stejně tak jako nic nehrozí českým rodičům, kteří stále berou fyzický trest jako normu, protože ho znají ze svého dětství.