Vánoční díl Bold Talku byl nejen sváteční, ale svým způsobem také královský. S ředitelem Českého královského institutu Zdeňkem Prázdným jsme mluvili o tom, jak prožívají vánoční svátky aristokraté či monarchové a dotkli jsme se i toho, jak by vypadal novoroční projev v podání českého krále.

Mimochodem, Český královský institut bude v roce 2025 usilovat o to, aby se vyznamenání nerozdávala na Hradě jako dosud 28. října, ale na svatého Václava, tedy 28. září. Proč?

Pořádají šlechtici, monarchové, královské rodiny vánoční a novoroční svátky méně komerčně než my ostatní?

Určitě ano. Ale já bych nejdřív okomentoval samotnou tu otázku na šlechtu a monarchisty. My v institutu netrváme nutně na tom, že by šlechta musela být součástí monarchie. Je to vlastně naopak. Z našeho pohledu by případná monarchie nebyla postavena na stavech, ale zůstávala by dále občanskou společností.

Ale k vaší otázce. Nedávno jsem byl například na koncertě u Františka Kinského u něj na zámku v Kostelci nad Labem a tam jsme mimo jiné hovořili o tom, jak se slavily Vánoce u nich doma. Vánoce jsou obecně duchovní svátky a my v poslední době podléháme tlaku reklamy a marketingu a ženeme se za něčím, co potlačuje pravý smysl Vánoc.

Pokud bychom se pak bavili o tom, jakým způsobem slaví Vánoce šlechta nebo dokonce panovnické rodiny, tak u šlechty je to většinou postaveno na rodové tradici a základ je v tom, že se během svátků setkávají celé rodiny, respektive celé rody. Probíhají mše, vzpomíná se, ty tradice, má každý rod úplně jiné. A pokud se týče královských rodin, je to u nich hodně podobné.

Například ve Španělsku je to tak, že panovník pronese krátkou řeč na Štědrý večer, potom se rodina odebere na zámek, kde probíhá večeře. Královna zpravidla čte z Bible nebo čte verše. A opět základem té oslavy je setkání celé královské rodiny, všeho příbuzenstva. Ve Švédsku je to hodně podobné. Král Karel Gustav rovněž pronese proslov k národu, vyhodnotí, co se povedlo, a zmíní nějaká očekávání roku nového. Je to hodně podobné tomu, na co jsme zvyklí u nás v rámci novoročního projevu, ale základem je slavnostní mše a posléze společná večeře celé rodiny.

Když jsme u těch tradic a monarchů, tak ten národ s nimi může být i tak trochu v obýváku. Jsou bráni v podstatě jako celebrity. Děje se to i u prezidentů?

Mně se na tohle těžce odpovídá. Pokud dneska budeme sledovat to, co se děje po Evropě, tak panuje obecně trochu nedůvěra k politice a politikům jako takovým. Na druhou stranu se lidé upínají k jistotám, kterými jsou právě panovníci. V těch zemích, kde panovníky mají, existuje vztah, který se dá nazvat až "láskou ke svému panovníkovi".

To jsme viděli v minulosti, ale i teď třeba v souvislosti s tím, jak vypadalo loučení s britskou královnou, která po více než padesáti letech opouštěla trůn. Tam dochází k určitému sepětí ve smyslu, je to náš král, naše královna. A máme ji rádi, máme k ní úctu, protože ona je naše.

U prezidentů tohle tak úplně fungovat nemůže hlavně z jednoho důvodu. Prezident se totiž nestane prezidentem vůlí všeho lidu. Probíhá nějaká volba, a když to dáme do konkrétních čísel, tak voleb se zúčastní nějakých 60 procent oprávněných voličů. Z těch 60 procent se pak nějaká malá nadpoloviční většina vysloví pro toho, kdo ty volby vyhraje, takže o prezidentovi rozhodne nějakých 30 procent lidí. Zbytek voličů pak zůstává v jakési trvalé opozici, protože mají hlavou státu někoho, koho mít nechtěli. A já myslím, že to je ten hlavní důvod, proč je velký rozdíl mezi vztahem k panovníkovi, který je dědičný a nevolený, a vztahem k volenému prezidentovi.

Zvolit si svého prezidenta je ale součástí demokracie. Je tedy moderní demokracie z pohledu Českého královského institutu funkční koncept?

Nepochybně jste nejednou slyšela, že demokracie není ideální, ale je to to nejlepší z toho nejhoršího, co se dá použít. Ona vlastně asi jiná varianta neexistuje...

Třeba kromě té monarchie?

To je právě ta častá otázka na nás: Proč nám chcete brát demokracii. Nechceme. Monarchie a demokracie, na tom se všichni asi shodneme zcela jednoznačně. Ne všechny monarchie, kterých je na světě asi 44, jsou demokratické země.

Mnohde mají samovládce, zejména v některých orientálních zemích. Ale evropské monarchie jsou bez výjimky monarchiemi demokratickými. Ta zásadní změna je na takzvané politické střeše, kde monarcha je sice nevolený, ale je legitimní, protože je, řekněme, chtěný. Je z vůle národa.

To mimochodem souvisí i s vaším posláním nebo cílem na rok 2025. S institutem budete usilovat o to, aby se řády republiky nerozdávaly 28. října, ale na svatého Václava, tedy 28. září. Jaký by to mělo smysl? Jde přece o řády republiky, které rozdává prezident...

Rok 2025 pro nás bude opravdu rokem svatého Václava. I proto, že to je rok, ve kterém svatý Václav dovršil plnoletost. Na každý pád v tom roce 925 s největší pravděpodobností převzal vládu po své matce. To se také bude v naší činnosti prolínat celým rokem 2025.

My každopádně o tu změnu řádového dne usilujeme dlouhodobě, je to jedna z věcí, kterou si vzal při svém založení Český královský institut do vínku s tím, že budeme šířit myšlenku monarchie, že zde odmýtizujeme panovnický rod Habsbursko-Lotrinský, že budeme sjednocovat monarchistická hnutí a současně se vrátíme k nějaké tradici, která sahá hluboko do historie.

Kdybychom upustili od 28. října jako řádového dne, a teď opomojím, že to je opravdu, jak správně říkáte, den, kdy hlava státu rozdává republikové řády, a vrátili bychom se k 28. září jako Dnu státnosti, tak bychom tím otevírali i prostor hluboko do historie. Prostor hrdosti na to, že tu byl významný, sice malý, ale významný stát, významný národ.

Tedy že má Český stát mnohem delší historii než od roku 1918...

Ano a další důvod je ten, že onen 28. říjen je tak trochu klam, se kterým my jsme se smířili nebo jsme se s ním ztotožnili. Protože 28. říjen jako den vzniku republiky není ani pravdivý. První republika nevznikla 28. října, ona vznikla až o 14 dnů později usnesením mimořádného národního shromáždění, tedy konkrétně až 14. listopadu 1918.

Onoho 28. října se rozpadla Rakousko-uherská monarchie. A já to vidím i na lidech, se kterými mluvím. Rádi bychom tenhle klam odbourali. A rádi bychom přiznali i tu naši dlouhou historickou tradici. Rádi bychom vzbudili hrdost na to, že jsme Češi a že existujeme ve středu Evropy více než dvanáct století a že jsme byli významným státem s významnými panovníky, ať to byl Přemysl Otakar I., Přemysl Otakar II., Karel IV., ale i spousta dalších poté i z rodu Habsbursko-Lotrinských, které jsme si vybrali jako panovníky. Ne, že nám byli vnuceni. To všechno jsou důvody, proč usilujeme právě o změnu toho řádového dne.

U nás v institutu to vnímáme tak, že pro lidi je 28. říjen pouze dnem volna. Těch pár vyznamenaných, kteří slaví a účastní se ceremonie na Pražském hradě, tak ti si to nějakým způsobem prožijí. Ale když to srovnáme s 28. zářím, jak se slaví nebo jak lidé spontánně chodí na svatováclavské poutě, co pro ně například znamená účast na pouti ve Staré Boleslavi, tak to je z našeho pohledu oslava naší státnosti. To je prostor k navracení se k tomu, kdo jsme a co znamenáme.

Co na záměr Českého královského institutu řekl český prezident?

A jak by se měla národní hrdost probouzet u mladých lidí?

Celý rozhovor s ředitelem institutu Zdeňkem Prázdným si poslechněte na našem YouTube kanálu ZDE.