Lobkowiczové jsou jedním z nejstarších a zároveň nejznámějších českých šlechtických rodů. Část z nich po komunistickém převratu odešla do zahraničí, mnozí se vrátili po sametové revoluci a nyní žijí v Čechách. Stejně jako Nikolaus Lobkowicz, který se s rodinou vrátil v roce 1993.
Bez znalosti jazyka a trochu v šoku z toho, jak to zde tenkrát po létech hospodaření komunistů vypadalo.
Kořeny ze 14. století
Hostem podcastu Českého královského institutu s příznačným názvem Hradní harašení byl i muž, který nese jméno slavného šlechtického rodu – Nikolaus Lobkowicz.
Podnikatel, jehož rodné kořeny sahají až do 14. století, žije v Česku od dob restitucí po sametové revoluci.
Rozsáhlý rod
Jak by se tedy dal rod Lobkowiczů popsat dnes? „To je těžká otázka. Lobkowiczové byli vždycky velmi rozsáhlý rod, je nás opravdu hodně. Moji rodiče mají například asi 25 vnoučat a já sám mám osm dětí. Náš rod však není brán klasicky tak, že jsme příbuzní. Naše děti by se teoreticky i mohly vzít,” směje se.
A jak by tedy Nikolaus charakterizoval sám sebe? Prý především jako manžele a tatínka. "Považuji se hlavě za otce. Jak už jsem říkal, mám osm dětí. Mimoto vlastním ale také zámek (Červený hrádek) blízko Sedlčan, jsem podnikatel a také jsem člověk, který se hodně zajímá o společnost a svět, ve kterém žijeme."
Zámecký život díky restitucím
Jak můžete v podcastu slyšet, Niko mluví plynně česky, ač je slyšet jeho přízvuk. Český jazyk se totiž začal učit až v roce 2014. Jeho rodnou řečí je němčina. Jaké bylo dětství kluka z rodu Lobkowiczů?
„Vyrostl jsem v Německu a bydlel na mnoha místech, protože jsme se hodně stěhovali kvůli zaměstnání mého tatínka. Bylo to ale úplně normální dětství. Až do doby, než jsme se vrátili do Česka kvůli restitucím. To bylo v roce 1993. Byl to šok. Krátce po revoluci to tu pořád bylo poměrně divoké a my jsme ani neuměli česky,” vypráví Lobkowicz, kterému bylo v době návratu do Česka patnáct let.
Šlechta? Hlavně zodpovědnost
Lidé na jeho rodinu prý podle jeho slov divně koukali a komentovali to, že hovoří německy. „Najednou jsme měli i zámek, polnosti a tak podobně, na to si člověk také musel zvyknout,” říká.
Vše, co se týkalo monarchie, mu prý bylo vždy blízké. „Vyrostl jsem ve vědomí, že být šlechtou souvisí s velkou zodpovědností a povinnostmi. Že to není jen privilegium. Můj dědeček i maminka také byli ze šlechtických rodů, hodně se o tom u nás doma mluvilo. Měl jsem kolem sebe navíc lidi, kteří své povinnosti brali velmi vážně, například Karla Schwarzenberga,” vysvětluje Nikolaus.
Morální vzory společnosti
Nikolaus Lobkowicz si i díky těmto zkušenostem dokáže představit, že by Česko bylo znovu monarchií. „Demokracie je v Česku brána jako taková svatá kráva. Tuto zemi si jako monarchii představit umím, nedokážu si ale představit, kdo by mohl být monarcha v čele,” říká s tím, že monarchie všude přináší pozitivní vliv.
„Monarchie má silný identifikační potenciál. Lidi pořád baví mít v čele někoho, kdo dělá něco nejen pro ně, ale pro celý stát, a ukazuje sebedisciplínu, která je mimořádná,” vysvětluje Lobkowicz. Lidé jinými slovy pořád mají rádi morální vzory společnosti. „Velice podobným úhlem pohledu se lidé dívají například na kněze.” Zkrátka střed pozornosti v tom dobrém i špatném.
Podcast s Nikolausem Lobkowiczem si pusťte na podcastových platformách Spotify nebo Apple podcasts.
