Monarchie v Čechách je stále ve hře. Je ale třeba vyvrátil některé historické „omyly“. „Ke zrušení monarchie u nás v roce 1918 nedošlo z vůle lidu, ale bylo v podstatě nadiktováno úzkou skupinou politiků, kteří byli navázaní na zahraniční zájmy. Šlo o obrovskou propagandu po celou dobu první republiky,“ říká historik a politolog Pavel Fabini, který byl hostem podcastu Českého královského institutu nazvaného Hradní harašení.

Hostem moderátorky Báry Hlaváčkové v podcastu Českého královského institutu nazvaného Hradní harašení byl tentokrát historik a politolog Pavel Fabini. Zamýšlel se mimo jiné nad tím, zda se Česká republika opravdu může stát dědičnou monarchií, co jí v tom brání, proč je to naopak dobrý nápad a kdo by byl dobrým vládcem.

Problémy si musí vyžrat

Podle historika má monarcha oproti politikům silnou motivaci k tomu, aby obyvatelé jeho země byli spokojení.

„Zvláště u monarchií dědičných vládce ví, že jakýkoli problém, který v té společnosti nechá vytvořit, si on sám bude muset ‚vyžrat‘, bude ho muset řešit, a to ho motivuje k tomu, aby se s ním potýkal,” říká v podcastu Fabini.

Politikům je to jedno

Jako příklad použil nyní tolik probíranou důchodovou reformu. „Za celé období 30 let víme, že to je problém, ale nikdo z politiků nepřišel s nějakým zásadním řešením. A teď už to společnost bude bolet hodně moc.

Panovník by to řešil v době, kdy by věděl, že to přijde. Politikům, kteří tu jsou na čtyři roky, je to jedno,“ srovnává host podcastu.

Může u nás monarchie uspět?

Podle Fabiniho monarchie v Česku uspět může. „Protože společnosti chybí prvek dlouhodobosti, kontinuity a svorníku, což je hlavní role panovníka. Ve prospěch hovoří i obrovská historická tradice, která je u nás víc jak tisíciletá.“

Poukazuje na Karla IV., kterého zná prakticky každý, stejně jako na enormní zájem o příležitostně vystavované svatováclavské klenoty.

Jde hlavně o charakter

Otázkou je, kdo byl měl vládnout. Zda někdo z významných šlechtických (či panovnických) rodů, nebo někdo z lidu.

„Já bych šel cestou stanovit si nejdříve charakterové vlastnosti, jaké by náš panovník měl mít, a pak vést velmi hlubokou diskuzi nad tím, kdo z osob veřejně známých, nebo i neznámých, toto splňuje. Když už budeme mít vybrány ty, o kterých víme, že jsou schopné roli plnit, nechal bych to klidně na momentu náhody. Dal je do klobouku a vytáhl jednu z nich,“ popsal Fabini možný způsob volby panovníka.

Ať už by byl jakýkoliv, vždy ve společnosti dojde k rozkolu, jako nyní při volbě politiků, ale jednorázově – a pak by byl na dlouhou dobu klid.

Jak moc má jít s dobou?

Člověka možná napadne, že vládce musí být vždy tzv. „in“. Pavel Fabini si ale myslí opak. „Nemůžeme po monachiích chtít, aby se přizpůsobovaly dobovému trendu. Myslím si, že by to bylo na škodu, že by se tím zcela ztratila jejich role nějaké kotvy. Bodu, odkud lze čerpat dlouhodobou moudrost nebo schopnost reflektovat situaci. Monarcha má za sebou desetiletí vlády, sleduje vývoj společnosti, zažívá vše s ní a měl by být schopen rozlišovat, jestli je nová věc ku prospěchu.“

Jiné to je ale se sociálními sítěmi, které mít musí i jako nástroj proti svým odpůrcům. „Je potřeba, aby panovnické rody měly intenzivní kontakt s obyvatelstvem. Protože právě to bude nakonec v referendu rozhodovat o tom, jestli monarchie zanikne, nebo jestli bude pokračovat,“ říká zcela jasně Fabini.

Celý díl podcastu Hradní harašení s Pavlem Fabinim si můžete pustit na Spotify a Apple podcast.