Norsko bezkonkurenčně ovládlo medailové pořadí nedávných zimních olympijských her v Itálii. Celkem získalo 41 cenných kovů. V posledních letech se ale čím dál víc prosazuje i v letních sportech. Tradičně tak přichází na přetřes norský systém výchovy sportovců.

Ten je výjimečný tím, že se dětem do 12 let například vůbec nepočítají body či skóre, děti se tam navíc netlačí do brzké specializace pouze na jeden sport.

Dlouhodobá dominance

Norsko získalo na uplynulé olympiádě 18 zlatých medailí a celkově pak 41 cenných kovů. S přehledem tak ovládlo medailové pořadí všech zúčastněných zemí. Stejně jako na hrách v Pekingu 2022 nebo Pchjongčchangu 2018.

Naposledy nebylo nejúspěšnější zemí zimní olympiády před 16 lety ve Vancouveru. A už nejde jen o sporty zimní. Norové se prosazují i ve fotbale, atletice nebo cyklistice. Země má přitom jen 5,5 milionu obyvatel. Kde se tedy skrývá tajemství norského systému ve výchově sportovců? A je přenositelný i k nám?

Začíná to v dětství

Děti na prvním místě. Tak by se dala nazvat filozofie, se kterou vedou Norové děti ke sportu. Až do 12 let se v zápasech nepočítá skóre a nevedou se oficiální ligy. Zároveň se děti vedou k tomu, aby dělaly klidně víc sportů najednou a nespecializovaly se na jeden konkrétní příliš brzo.

„Když zkoušíte různé sporty, setkáváte se také s různými kulturami, což znamená, že si rozvíjíte sociální dovednosti potřebné pro jednání s různými typy lidí," popsal pro CNN vedoucí norské olympijské delegace Tøre Øvebrø.

Radost spíš než výsledky

To, že by u dětí nemělo jít tolik o výsledky, ale o radost z pohybu a ze hry, uznávají i čeští experti. „Na prvním místě je radost ze sportu a dovedností, až pak tlak na výsledky," popisuje pro Bold News silné stránky norského systému proděkan Fakulty tělesné výchovy Univerzity Palackého Michal Šafář.

"Důležitá je i široká základna, díky čemuž se mohou děti selektovat až později. A zásadní roli hraje i špičková infrastruktura a zázemí, které je k dispozici sportovcům ve fázi specializace,“ doplňuje Šafář. Podle CNN se 93 % Norů do 25 let angažuje v nějaké formě organizovaného sportu.

Případ Klaebo

To, že se netlačit na brzkou sportovní specializaci vyplácí, je nejlépe vidět na příkladu Johannese Klaeboa, který kraloval hrám v Miláně, když jako první běžec na lyžích v historii získal na jedné olympiádě šest zlatých medailí.

Celkem už jich má z olympijských her 11. Přitom se podle deníku New York Times ještě v 15 letech kromě lyžování věnoval i fotbalu. Ačkoliv byl pohybově nadaný, nijak nevynikal. Byl nejmenší ve třídě, a tak pracoval hlavně na technice. V sedmnácti letech přišel zlom a v jednadvaceti už patřil Klaebo do světové běžkařské špičky.

Peníze a komunita

Sport je v Norsku v gesci ministerstva kultury. To dává jen na nové projekty každý rok 400 milionů dolarů. A do jeho rozpočtu jde i 64 % zisku národní loterie Norsk Tipping. Dobré finanční zázemí je zároveň klíčové pro rozvoj infrastruktury.

A kromě toho v Norsku panuje silná kultura dobrovolnosti, což se v zemi mimochodem označuje slovem "dugnad". "Norský klub bývá komunitní. Rodiče běžně pomáhají s chodem oddílu, je to základní hodnota komunity," popisuje Šafář.

Sport a studium

Spolupráce, komunikace a péče. Tak shrnul pro CNN norský systém profesor sportovní psychologie Geir Jordet z Norské školy sportovních věd.

„Hlavní sportovní centra jsou v docházkové vzdálenosti od univerzity, kde právě sedím,“ doplňuje s tím, jak je důležité kombinovat elitní sport i se vzděláním, a také to, aby tato kombinace byla dostupná.

Inspirace pro Česko?

Česko a Norsko jsou demograficky, geograficky i ekonomicky rozdílné země. Daly by se ale některé prvky norského systému přenést i k nám? Michal Šafář tvrdí, že se něco převzít určitě dá.

U dětí by se měly upravit soutěže tak, aby existovalo víc lokálních a regionálních formátů. To by znamenalo méně cestování. Výsledky by měly být pro sportovce důležité až ve věku, kdy to dává smysl. Důležitá je podle Šafáře také tréninková pestrost. Sport by měl nabízet víc her, obratnosti, síly, koordinace a na druhé straně méně jednostranného drilu.

A zásadní je také práce s rodiči. I rodiče by podle Šafáře měli znát jasná pravidla, co je podpora a co už tlak. Jesné by taky měly být role v rámci sportovního klubu tak, aby daný klub fungoval jako komunita.

„Norský systém chrání dětský sport pravidly, staví na komunitě a vede od radosti k výkonu postupně. V Česku se dá část převzít, hlavně v soutěžních formátech, pestrosti a práci s rodiči, ale musí to sedět na naše reálné podmínky,“ uzavírá Šafář s tím, že ani norský systém není dobré brát jako všespásný a plně aplikovatelný všude.