V dnešní době se díky internetu lehce dostaneme téměř ke všemu. Slyšíme v rádiu skladbu, kterou si chceme zabrnkat na kytaru či zahrát s kapelou, tak si zjistíme název a stáhneme noty. Jak je to ale s hudebními díly, která pamatují středověk, renesanci či baroko?

Tehdejší notový zápis byl totiž přece jen odlišný od toho dnešního. Jak se tedy zachraňuje stará hudba pro mladé uši?

Když se řekne spartování

Pokud chceme stovky let staré skladby interpretovat v dnešních podmínkách, nastupuje na scénu takzvaná spartace neboli spartování skladeb. Většinou jde o díla vzniklá přibližně v 17. a 18. století, která odborníci dnes převádí do partitury, jež se tehdy používala jen zřídka.

Jde o poměrně rozmanitý proces, který vyžaduje velkou znalost tehdejší doby i perfektní technické zpracování.

Hudební filologie

Jde tedy o speciální úkon, který vyžaduje znalost hudební teorie, historických vazeb a stylistiky, kterou v dané době autoři používali. Jde o komplexní práci s notovými záznamy, tedy v odborných kruzích hudební filologii.

Ta se snaží porozumět hudebním zápisům a stylu skladatelů tak, aby je převedla a zachovala pro další generace. Filologové podle dochovaných tištěných nebo psaných záznamů nejen sestavují partitury, ale dokonce mohou rekonstruovat chybějící části skladby.

Co je to ta partitura?

Jednoduše řečeno, partitura je srozumitelný notový zápis polyfonních skladeb, tedy hudebních děl pro dva a více hlasů nebo melodií, z nichž každý má svůj rytmus a linii, ale krásně fungují dohromady.

Složitost je právě v dobrém pochopení rytmiky a vzájemného prolínání, aby výsledné hudební ztvárnění odpovídalo originálu, ale notový zápis byl v podobě, kterou znají dnešní orchestry. Užívají ho tedy všichni – hudebníci, dirigenti i interpreti.

Jak se rodila spartace

Partitura se postupně prosazovala od druhé poloviny 16. století, ale zde ještě nemůžeme mluvit o podobě, v jaké ji známe dnes. Noty se zapisovaly do jednotlivých partů, na různé stránky pro jednotlivé hlasy (tzv. Stimmbuch) nebo do větších knih na rozevřenou dvojstranu, které se označovaly jako Chorbuch. O něco později se začal objevovat pojem “spartire”, tedy spartace. Ta se sice tu a tam přihlásila o slovo, ale spousta i hodně rozmanitých děl se psala do té doby zažitou formou.

Nejdříve byly v oblibě varhanní partitury, poté se tento styl uplatňoval u sólového zpěvu s doprovodem, kterému se říkalo generálbas. Když bychom hledali nejstarší partituru v tehdejším významu, najdeme ji u neslavnějšího madrigalisty Cipriana de Roreho. V roce 1577 ji vytiskl Angelem Gardan.

Partitura, jež byla podobné té současné, se objevila kolem roku 1650. Hlasy v ní byly v různých notových klíčích. Moderní reformisté v této oblasti, jako byli Schillings, Stephani, Dubitzky či Giordano, se snažili prosadit psaní v „C“ klíči.

Co na to moderní doba?

Tak jako se opravuje starší vilka, které dáte nové odpady, rozvody, střechu, omítky, ale zanecháte určité části, které vystihují její podstatu, tak se přistupuje také ke spartaci starší hudby.

Editující se neřídí zásadami moderní partitury, ale navnímá a respektuje smysl nástrojů – zda jsou hlavní či doprovodné a podobně. Zajímavé je, že pořadí se v průběhu jedné skladby může měnit. Je to takový příběh v notách.

Trpělivost hudbu přináší

Každý krok, který hudební filolog udělá, vede k cíli pomalu, ale jistě. Nejdříve musí dané dílo dopodrobna analyzovat. Co nejblíž se podívat na jednotlivé hlasy a takty a při nich navnímat celou hudební strukturu – melodii, rytmus, rozložení dob, vlastnosti tónů atd.

Určí správnou tóninu. Možná se to zdá snadné, ale tzv. předznamenání, tedy “křížky” či “béčka” za houslovým klíčem, se v minulosti někdy psaly v jiném počtu než dnes. Je třeba rozšifrovat také pauzy, znaménka či zkratky, které se používaly zvláště u ručně psaných skladeb kvůli finanční úspoře. Správné rozklíčování významu v kontextu celé skladby pomůže určit, co chybí.

Kultivovanost a tradice

Stará hudba do našich duší přináší nejen historii a tradici, ale také kultivuje. No a bezesporu nese i stejná témata, jaká řešíme nyní – lásku, závist, smutek, radost, chudobu, bohatství… Proto se i lidé, které doma ani nenapadne, že by si pustili Smetanovu Vltavu či jen rádio s vážnou hudbou, rádi hezky obléknou a jdou jednou za čas na koncert.

Právě pro tyto chvíle, kdy si dovolíme zažít spoustu nových pocitů, které si přeneseme do budoucnosti, se zkoumají staré zápisy a převádí do takové podoby, aby přežily a byly pochopitelné i v dalších staletích.